Z historie obce Stradonice

Od pana Libora Dobnera jsem dostal několik článků, které zde s jeho souhlasem zveřejňuji.

Z historie obce Stradonice

Prehistorické osídlení dnešních Stradonic, jinak také Strádonic a dříve i Stradomic, potvrdily archeologické nálezy z let 1820-24, odkryté při stavbě silnice ze Slaného do Budyně. Jednalo se o kusy bronzových náramků a černý kámen, ukončený trojím ostřím, určený prý k zabíjení obětních zvířat.

Nedaleko vsi, na místě zvaném "na Okrouhlíku" bylo odkryto pohanské pohřebiště s množstvím popelnic. Také při stavbě stradonické stodoly, bylo vykopáno množství lidských kostí a kovových kruhů (Velc).

Ves se písemně připomíná poprvé v roce 1318, kdy tu seděl Havel ze Stradonic. Původní stradonické vladyky vystřídal před rokem 1376 rod Kekulů ze Stradonic. Jako první se v letech 1376-77 jmenuje Jan Kekule ze Stradonic. Jeho bratr nebo syn Oldřich je uváděn roku 1392 jako spolupatron kostela v Pálečku. Oldřich měl dva syny Jana, řečeného Hříč a Václava. Jan, syn Oldřichův, protestoval spolu s Petrem Zubákem z Čeradic roku 1407 proti dosazení faráře Jana řečeného Calvus do Pálečku, ale svého kandidáta, kněze Aleše nakonec neprosadili.

22. května 1415 byl Jan Hříč Kekule ze Stradonic mezi horlivými přímluvci, kteří žádali propuštění Mistra Jana Husa z vězení a ve stejném roce, spolu s bratrem Václavem a s břevnovským opatem potvrdili do Pálečku Ondřeje, faráře kostela sv. Pankráce u Vyšehradu.

Synové nebo vnukové jednoho z bratří byli Oldřich (1448 - 1464) a Albrecht (1450 - 1474), příznivec strany Jiřího z Poděbrad, s níž vytáhl roku 1450 do pole. Albrecht Kekule ze Stradonic je také podepsán jako svědek při prodeji pozemků v Kvílicích na listině slánského archivu ze dne 29. května 1461.

K roku 1488 se z tohoto rodu připomínají Hynek a Jetřich. Ve druhé polovině 15.století se rozrostlý rod Kekulů rozdělil na čtyři větve - pravonínskou, orelskou, soběchlebskou a stradonickou. Stradonická větev svůj majetek v 16.století dále rozmnožila. Původní tvrz ve Stradonicích se poprvé jmenuje v roce 1505 za Oldřicha Kekule. Někdy v jeho době byla přestavěna v renesančním slohu. Roku 1544 si Oldřich Kekule vložil tvrz i ves Stradonice do obnovených zemských desk, ale spolu s ním vlastnil ve Stradonicích statek a dvůr také Kryštof Rausendorf ze Špremberka, manžel Barbory ze Stradonic. Oldřich měl syny Hynka a Albrechta. Albrechtův stejnojmenný syn se aktivně účastnil stavovského povstání a byl za to, byť posmrtně, náležitě potrestán. Dějiny konfiskací o tom praví: Albrecht Kekule rytíř ze Stradonic na Soběchlebích, Kyšperce, Stradonicích a Nasavrcích, zemřel dne 21.srpna 1622, ustanoviv léta 1620 za dědice strýce svého Vilíma Diviše Kekule, nezletilého syna Diviše Kekule, a nařídiv za poručnici jeho manželku svou Lidmilu, rozenou Sekerkovou ze Sedčic. Avšak pro účastenství své ve vzpouře při kommissi confiscationis dne 31.října 1622 odsouzen byl Kekule polovice jmění, tak, že v této pokutě všecky statky po něm pozůstalé od královské komory byly ujaty - vedle jiných: Polovice statku Stradonice, totiž dvůr poplužní a půl vsi Stradonice se čtyřmi chalupníky, mlýnem a dvěma rybníky, za 4054 kopy míšeňské odhadnutá.

V době stavovského povstání měly ale Stradonice majitele dva. Tím druhým byl Bernard starší Elsnic z Elsnic. I on doplatil na svoji účast v povstání. Zemřel také v trvalé vzpouře a odsouzen byl dne 18.srpna 1623 mimo jiné ke ztrátě statku Stradonice - půl vsi Stradonic s poplužním dvorem, odhadnutý Elsnici na 5989 kop míšeňských.

Třetím pánem, postiženým konfiskacemi, byť v době pozdější, byl Václav Henykar (Henninger) z Eberka. Ten byl mimo finanční pokutu v roce 1622 spolu s bratry osvobozen, ale byl pro své provinění při vpádu saském v roce 1631 odsouzen Frídlantskou konfiskační komisí dne 16.ledna 1634 k zabavení svých pohledávek, mimo jiné, i na statku Stradonice, dříve zkonfiskovaných Albrechtu Kekulovi.

Je zajímavé, že se v konfiskacích nikde nejmenuje zdejší tvrz.

Statek Stradonice konfiskovaný Kekulovi a Elsnicovi koupil 31.ledna 1623 cizozemec Alexander Regniers svobodný pán z Bleileben, císařský nejvyšší lieutnant a strážmistr. Ten po sedmi letech, roku 1630, prodal Stradonice Bohuchvalu Valkounovi z Adlaru a na Štáfě, který ji připojil k svému zlonickému panství. O tom jak se na vsi podepsala třicetiletá válka svědčí zápis v Berní rule z roku 1654 podle níž patří Stradonice zkažené a pusté k panství Zlonice Jana Jaroslava Valkouna z Adlaru. Obdělán nebyl jediný strych půdy a byly tu 4 prázdné statky a 3 prázdné chalupy. Také stradonická tvrz byla ve třicetileté válce hodně poškozena a přestala sloužit jako šlechtické sídlo. V roce 1707 vyhořela a nebyla již obnovena. Ve stejném roce došlo k finančnímu pádu posledního Valkouna, Václava Jana Vojtěcha a tak se 12. října 1707 stal novým pánem Stradonic a celého zlonického panství Norbert Leopold Libštejnský hrabě z Kolovrat. Jeho syn Norbert Vincent prodal celé panství roku 1721 Filipovi hraběti Kinskému ze Vchynic a v rodu Kinských už zůstalo.

K roku 1889 se ve Stradonicích uvádí 38 domů s 252 obyvateli, 128 mužů a 124 žen. Je tu poplužní dvůr Ferdinanda knížete Kinského (189,37 hektaru), mlýn a zaniklá vinice.

K památkám lidové architektury patří ve Stradonicích mlýn čp. 22, se zděnou patrovou mlýnicí z druhé poloviny 18. století a přízemní hospodářské stavení z 18. - 19.století. Při vjezdu do obce ve směru od Pálečku jsou v zahradě po levé straně boží muka a v křovinách záletů nad stradonickou zastávkou jsme se prolámali k hezkému sousoší sv.Jana a Pavla.

Místo kde stávala stradonická tvrz s určitostí neznáme. Je tu předpoklad, že stála na místě dnes zanedbaného a zruinovaného dvora. Štít nad vchodem do sýpky nese znak posledních majitelů - Kinských. Starý znak Kekulů ze Stradonic, který tu měl být zazděn jsme nenašli. Mimo slánské Stradonice, existují ještě stejnojmenné obce na Lounsku, Berounsku a Českobudějovicku.

Tolik zatím o historii obce Stradonic.

O stradonickém vodníku a vodnících na Slánsku vůbec.

Rybníků se na Slánsku z dob jejich zakládání mnoho nedochovalo a o některých z těch do dneška přeživších je lépe ani nemluvit. Bývaly ovšem časy, kdy se panstvo a obce o rybníky staraly a měly z nich svůj celoroční užitek. Bývaly také časy, kdy hnedle ke každému rybníku patřil nějaký vodník nebo hastrman, bytost sice bájná, ale řadou tehdejších očitých svědků potvrzená. Každý vodník měl tenkrát svůj "rajón", ke kterému patřil jeden či více rybníků. Tam hospodařil, hlídal a choval ryby, dosazoval rákosí, čechral sítiny, věšel pentličky a učil zpívat žáby. Sem tam sice nějakého nešiku nebo nedobrotu utopil, ale jinak byl osobou všelijak užitečnou a obyvatelstvem uctivě váženou. Jsou známé případy vodnických návštěv v mlýnicích, na statcích i v místních hospodách, odkud ve většině případů vodníci neodcházeli z prázdnou. Osadit vodníkem opuštěný nebo nový rybník nebylo nijak lehké. Hastrmani si své rajóny hájili a jiné vodní mužíčky na nich nesnášeli. Jedna z místních pověstí vypráví o fintě, díky které se dostal k trvalému pobytu ve strádonickém rybníku, vodník od Jemník.

To šli jednou z Kladna domů do Strádonic chudý dělník se ženou a u Jemník na louce spatřili pasoucí se ovci. Nikde ani živáčka a protože už tenkrát měli lidé vžitý zlozvyk postarat se svým způsobem o majetek, který možná nikomu nepatří, povídá ten rozumbrada dělník:

"Škoda ovce, když ji nikdo nehlídá. To my bychom se o ni určitě postarali jak se sluší a patří. Copak musíme jíst pořád jen brambory a řípu. Máme přece také právo na kus dobré pečeně."

Žena horlivě přikyvovala a oba se pomalu kradli k dobytčeti. Ovce se klidně popásala, oba zlodějíčkové jí byli lhostejní. Nechala se dokonce chytit a ani nezabečela. Chlap si hodil ovci na záda a se ženou v patách uháněli domů. Jen aby je nikdo nepotkal. Muž cestou mlsně plánoval jak skopové zužitkují a žena měla plnou hlavu starostí jestli to vůbec dovede.

Když přecházeli lávku nad potokem co se vléval do stradonického rybníka, ovce sebou najednou mrskla, vytrhla se dělníkovi z rukou a žbluňk, spadla do rybníka. Oba vyděšení manželé pak spatřili hlavu zeleného mužíčka, která se vynořila nad hladinu a povídá: "Děkuji za přenesení a přeji dobrou chuť k těm bramborám. Tu skopovou si holt musíte odpustit." A vodník se smíchem zmizel pod vodou. Žena se jen křižovala, utíkala od vody domů a volala: "Chval každý duch Hospodina! Muži tys přinesl hastrmana!"

Tak se dostal vodník do stradonického rybníka a začal v něm hospodařit. S místními měl prý nepsanou smlouvu o vzájemném porozumnění a dobrých stycích. A aby prý se neřeklo, chodil sem tam i do hospody. Vypadal jako obyčejný člověk, byl menší postavy a lišil se jen hnědozelenými vlasy. A také voda, která mu stále kapala z levé nohavice, prozrazovala jeho vodnické živobytí. Se sousedním, čeradickým vodníkem se moc nesnášeli a když se náhodou některý z nich ocitl v rajónu druhého, nezůstalo jen u řečí a sem tam prý mlaskla i facka.

Bývalo těch vodníků na Slánsku určitě víc, ale co paměť našich předchůdců sahá, vzpomíná se už jen na vodníky hřešické, zvoleněveské, ledecké a na vodníka z Červeného rybníka ve Slaném. Celá řada se jich ovšem vyskytovala i na sousedních rybnících mšeckých. Pokud víte o nějakém jiném vodníku, napište mi.

Úmrtí českého učence v cizině.

Profesor lučby v Bonnu, tajný rada Kekule ze Stradonic, zemřel dne 13. července t. r. Bedřich August Kekule ze Stradonic byl potomkem slavného druhdy rodu českého Kekulů ze Stradonic a teprv loni vymohl si povolení, aby směl užívati predikátu "ze Stradonic" jejž starobylý rytířský rod v Čechách od 15. do 18. století užíval.

Dvorní rada Kekule narodil se roku 1829 v Darmštatě, byl od roku 1856 profesorem lučby v Heidlberku, Gentu a Bonnu a proslavil se rozdělením uhlíku ve čtyři prvky, čímž položil základ k novému směru v chemii organické. Kekulova teorie o benzolu jest nejskvělejším vynálezem lučebním nové doby.

(Světlo - Sv.občan červenec 1896)