Od pana Václava Vernera jsem dostal zajímavé materiály o stradonickém mlýnu, které zde s jeho souhlasem zveřejňuji.

Z historie obce Stradonice

Pan otec Reichelt ze mlýna v Bačálce

Jedna z prvních zmínek o mlýnu pochází z rozsudku kommisse confiscations ze dne 31. 10. 1622, ve kterém se mimo jiné Kekulovi zabavuje s polovinou Stradonic mlýn. Existence mlýna ve Stradonicích - Bačálce je potvrzena ve vizitačním protokolu dominikálních nemovitostí v r. 1714, ve kterém je zapsáno, že u mlýna o jednom kole a nestálé vodě se navíc nachází pila. Bohužel jméno nájemce není uvedeno, podle záznamů ve zlonické matrice se jmenoval Bartoloměj Procházka.

Kupodivu se stradoničtí mlynáři v nejstarší zlonické matrice příliš často nevyskytují, zato podruh ve mlýně s podivným jménem Vít Hrubej. Muž je zapsán hned dvakrát, poprvé 1691 a pak 1693. Stradonický mlynář v té době pravděpodobně ve Stradonicích ani v Bačalce příliš oblíben nebyl, mezi kmotry se často nevyskytuje. Roku 1702 mlynář Matouš Czynkar (?) zemřel, z jeho rodu je 1703 zapsána jako kmotra jeho dcera Sofie Czinkrová (?), pak již zřejmě hospodařil na mlýně a pile Bartoloměj Procházka. Roku 1707 je uváděna Anna Procházková, mlynářka, r 1712 Barbora Procházková z "pily", téhož roku Bartoloměj Procházka, mlynář z pily stradonické, rovněž 1713. V roce r. 1715 se objevuje jiné jméno - Matěj Střemcha (r. 1714 se oženil v Břešťanech s manželkou Dorotou). R. 1717 zapsán v matrice Mikuláš Tůma z "pily" (snad stárek nebo správce). Ke konci 17. století byl mlýn ve Stradonicích pravděpodobně přestavěn a přistavěna i pila, odtud ty zápisy "mlynář na pile". Bohužel tento údaj v matrice je spojen s nešťastnou událostí. V matrice zemřelých je r. 1698 uvedeno, že při novém mlýně ve Stradonicích byl rozmačkán od kola mlýnského malý Václav Šašek (jméno vepsáno dodatečně), syn mlynáře z Pálečku. Pochován na hřbitově v Pálečku. K další přestavbě mlýna došlo r. 1767 (viz letopočet na vstupním portálu), přízemní stavení dostalo patro. R. 1719 Jan Střemcha, mlynář stradonický pochoval manželku Annu, od roku 1720 zapsán opět Matěj Střemcha až do roku 1747, kdy umírá.V roce 1733 požádal o přijetí do mlynářského cechu a byl přijat, zároveň zvolen do funkce druhého staršího (starším cechu byl zlonický mlynář František Bryx). Položil zápisné 4 kopy 40 grošů. Roční přípěvek činil 35 grošů, platil ho dlouhá léta, stejně jako další členové cechu. Bohužel kopie dokladu o tom vpravo je velmi špatné kvality. U Matěje se objevuje jako manželka Barbora (1722-1727) se kterou měl 3 děti a manželka Anna (1732-1741) s níž měl 4 děti. Možná, že se jedná o dvě generace Matějů Střemchů (jako manželky Matěje Střemchy se objevují jména Dorota, Barbora a Anna), dalším z nájemců mlýna je Pavel Střemcha, původem ze Zlonic, který požádal r. 1745 přijetí do zlonického mlynářského cechu, bohužel r 1754 odešel na věčnost.

Snad posledním Střemchou, který mlel ve Stradonicích (možná syn prvního Matěje), byl roku 1749 Karel (*1717). Podle údaje v matrice byli v letech 1745-1747 s manželkou Dorotou (†1755) v Břešťanech. Následuje nejasný a málo čitelný zápis o tom, že mlynářem ve Stradonicích byl Jan Ko...ček. Vzhledem k tomu, že mlýny ve Zlonicích, Bakově, Břešťanech a Stradonicích patřily k jednomu panství, vrchnost se starala, aby žádný z nich nezůstal dlouho neobsazen, mlynáři pravděpodobně krátkodobě zaskakovali za sousedy na uvolněných mlýnech.

Roku 1773 je zapsán v matrice v č. p. 22 - mlýn Stradonice - Jan Beer. Byl však na mlýně už déle, roku 1772 dokonce požádal o přijetí do zlonického mlynářského cechu a byl přijat. Tento údaj nekoresponduje s tím, že dlouhá léta, od konce 18. a téměř celé 19. století, patřil mlýn v Bačálkách k mlynářskému rodu Nitků, kromě prvního Jiřího Nitky (†1774 ve věku 42 let, na mlýně byl od r. 1761 nebo i dříve), pak od Václava z r. 1769 to samí Václavové byli. Snad byli spřízněni se zlonickými mlynáři Nitky (kdysi prý Hnitky), rovněž skoro samými Václavy. Poslední Václav se narodil Nitkům ve Stradonicích r. 1862. V cechovní knize zlonického mlynářského cechu z roku 1733-1862 je uvedeno, že "kariéru" v mlynářském cechu udělal stradonický mlynář Václav Nitka, když byl v listopadu 1835 zvolen za druhého staršího. Také jeho syn Václav byl roku 1862 přijat za mistra cechu. To byla také labutí píseň cechu, o deset let se sešla z iniciativy majitele parního mlýna ve Zlonicích Filipa Štěpánka v hostinci U zlatého orla porada mlynářů z okolí, na které byl zvolen nový výbor (Václav Nitka mladší úd výboru). Pravděpodobně cech žádnou další činnost nevyvíjel.

V roce 1900 byl majitelem Karel Reichelt, posledním majitelem z rodu Reicheltů byl Rudolf Reichelt. Mlynář Reichelt podle tvrzení mé maminky byl zcela jistě tím dobrodincem, o kterém vypráví Karolina Štiková v knize Šípek u haldy, jak pomáhal v první světové válce hornickým ženám z Kladenska zažehnat ten nejhorší hlad. Na památku rodiny Reicheltovy a spřízněné rodiny Fojtíkovy se zachoval na pálečském hřbitově pěkný náhrobek z imitace černého mramoru.

V době 1. světové války býval pekařem ve mlýně ve Stradonicích Jan Janoušek. Zachovala se jeho korespondence s bratrem Františkem, mládkem v tomto mlýně, který položil život za císaře pána a jeho rodinu.

V půvabné pověsti o strádonickém vodníkovi je zmínka o nádržce u mlýna. Kupodivu nepatřila přímo ku mlýnu, ale ještě v r. 1907 náležela Kinským, kteří si vyžádali na mlynáři, aby kvůli rybám zachovával hladinu rybníka na žádoucí úrovni. Nádržka se stala životním osudem několika lidí, kteří při koupání podcenili její šestimetrovou hloubku. Z dobového tisku v roce 1905 se dozvídáme, že v ní našel smrt pokrývač Václav Holý z Vraného, trpící závratí po zasažení bleskem. Maminka si vzpomíná na služku od Reicheltů Vlastu Fliegrovou, která se v pomatení mysli v roce 1920 k svému činu - sebevraždě utonutím - oblékla do bílého závoje. Do třetice: dalším člově-kem, který si vzal život skokem do nádržky, byla r. 1910 jistá 29 letá žena z Lisovic i se svým dvouletým synkem. Tím není výčet utopenců zdaleka uzavřen.

Mlýn byl zrušen v roce 1954, v roce 1955 ho koupil Josef Prušák, inseminační technik a dlouholetý předseda místní organizace Svazu chovatelů drobného zvířectva. V roce 1958 byla ve mlýně zřízena sběrna uhynulých zvířat, sběračem jmenován otec majitele - Karel Prušák, bývalý zaměstnanec ČSD. Po Josefu Prušákovi vlastnil mlýn až do roku 1994 Zdeněk Zendulka, rovněž nádražák. Dalším majitelem tohoto objektu na východním okraji Stradonic (bývalé Bačálky), č. p. 22, je architekt Jiří Vohralík ze Slaného, který usedlost podle svého vkusu a potřeb zvelebil.

Potok, nádržka i pozemky okolo několikrát měnily majitele, vodní plocha sloužila k rekreačním účelům, v roce 1962 byla dokonce na ní zakoupena loďka. V témže roce krátkodobě existoval ve Stradonicích a Pálečku rybářský spolek, měl 12 členů, sídlo nadřízené složky bylo v Kralupech nad Vltavou. V roce 1965 až 1967 byl rybník mnohasettisícovým nákladem vyčištěn, zčásti odbahněn, plánované stavební úpravy prováděné Okresním stavebním kombinátem však nebyly pro nedostatek financí uskutečněny v plném rozsahu.

Stradonický mlýn měl šanci se zapsat do seznamu technických památek Středočeského kraje. V roce 1983 prováděl SÚRPMO Praha inventarizaci lidové architektury. V tomto roce již pravděpodobně bylo zařízení mlýna nefunkční. Podle tvrzení mého spolužáka Čeňka Koukolíčka ze Stradonic, ještě v roce 1955 prováděl v rámci učňovské praxe údržbu a konzervaci mlýnského zařízení.
Pozn.: Zatímco v nejstarších dobách byl mlýn charakterizován jako mlýn o jednom kole a nestálé vodě (dokud nebyla postavena nádržka), před 2. světovou válkou byl označován jako mlýn vodní turbinový.

Přes Zlonický potok je ke mlýnu postaven kamenný most. Pod odborným vedením zlonického stavitele a památkáře Jana Nedvěda byl v roce 1957 most opraven. Stavbu za 37.528 Kč provedl Okresní stavební kombinát. Před lety byl v překlenutí nalezen zbytek náhrobní desky jednoho z majitelů Stradonic, Václava Kekule, kdysi pravděpodobně umístěné v pálečském kostele. Je možné, že potomky rodu Kekulů byl odvezen do Německa. Také při přestavbě blízkého domku "U Marešů" našel v jeho základech Jan Nedvěd torzo prastarého portálku s údajným vročením 1333.

Popis vodního mlýna ve Stradonicích

Dle zápisu ve Vodní knize Zlonického potoka z roku 1878 náleží mlýn č.p. 22 ve Stradonicích do společného vlastnictví Václava Nitky a manželky jeho Rozálie. Mlýn tento leží na Zlonickém potoku, na takzvaném rybníku Stradonickém, má dvojí složení a pilu a žene se, jakož i pila, vrchní vodou. Při mlýně tom nacházejí se 3 vodní kola, dvě z nich ženou mlýn a třetí pilu. Přední kolo při mlýně má v průměru 5,05 m, zadní 5,50 m. Šířka obou kol je táž 0,73 m. Kolo při pile má průměr 4,5 m a šířku 0,93 m. Voda přichází na kola mlýnská po žlábkách, na které se z vantroků spouští. Vantroky jsou dílem z fošen, dílem z kamene zřízené, částka ze dřeva má délku 3,50 m, část zděná 10 m. Výška vantroků obnáší 1,10 m, šířka 0,95 m. Voda z mlýnské strouhy potahana ze Stradonického rybníka přichází zcela volně na vantroky, které na konci prkny zabedněné jsou a dvě stavítka mají, kterými se voda na žlábky pouští. V zabednění tom nalézají se dva otvory, které stavítky se hradí. Mezi vantroky a kanálem rybník Stradonický s mlýnskou strouhou spojujícím (?) a sice 2,50 m od kanálu toho jest zřízena stavítka, kterým se voda na žlábek pro pilu pouští. Otvor trouby v hráz položené, který stavníkem tím hradí, jest 0,45 m široký a 0,25 m vysoký. Táhnutí stavidla při mlýně, jímž voda z mlýnské strouhy do jalového potoka se pouští, je podle vyjádření p. mlynáře jeho povinností. Odstraňování prkna při hořejším splavu však na základě zmíněného protokolu je povinností velkostatku zlonického a to v čase deštivém. Přebývající voda z nádržky v tomto čase přetéká do strouhy. Dle dalšího vyjádření p. mlynáře Nitky má on tu povinnost, mlýnskou strouhu vyhazovati a nános takový na břehy o šířce 0,63 m skládati.

Stradonický rybník (nádržka) oddělen od potoka hrází. Od roku 1845 byl vypuštěn, vedle vypuštěné nádržky zřízena strouha, znovu napuštěn r. 1862 pro potřeby vybudované zlonické "továrny na cukr". Nádržka, jejímž majitelem je kníže Karel Kinský, je na dvou místech spojena s potokem. Pro neustálé spory o využití vody a údržbě vodního toku byla roku 1911 mezi knížetem Karlem Kinským a manžely Karlem a Alžbětou Reicheltovými uzavřena dohoda a stanovena přesná pravidla využívání vody Zlonického potoka a Stradonického rybníka (nádržky). Voda pro potřeby cukrovaru byla odváděna přes splávek mlýna. V březnu roku 1929 bylo vydáno povolení na využívání Francisovy vodní turbiny pro pohon mlýna. Měla spotřebu vody 149 l za sec., spád vody byl 6,310 m, síla turbiny 0,23 HP.

Poznámka: Rozsáhlý, několikastránkový popis mlýna ve Vodní knize jsem pro potřeby tohoto dílka podstatně zkrátil, vynechal jsem příliš detailní popis různých technických zařízení, citace různých dohod o provozu mlýna, úpravách Zlonického potoka (strouhy) a Stradonického rybníka. V převážné míře je zachován mluvnický tvar zápisu, pouze tam, kde by zastaralé pojmy i pravopis činily zápis nesrozumitelným, jsem provedl částečné jazykové úpravy.

Zveřejnil: Miroslav Bureš - mira.bures@seznam.cz